Úvodní řeč k výstavě – Karolína Peštová (teoretička umění): Stojíme na náměstí Přemysla Otakara II. obklopeni čtyřmi výtvarnými díly. Díly zcela odlišnými jak svou formou, která může být figurální (jako v případě Myslitelů Michala Trpáka, kde bychom mohli hledat dokonce paralely k umění antickém či klasicistnímu), nebo naopak téměř abstraktní (takové jsou například Rezavé květy Čestmíra Sušky).

Stejně tak nestejnorodá jsou také další díla, která si můžete prohlédnout na Sokolském ostrově a na slepém rameni Malše. Divákovi by se mohlo až zdát, že mezi jednotlivými díly neexistuje kontinuita, že jsou jen artefakty náhodně zatoulanými z dílen a ateliérů do ulic. A přece je zde významný jednotící prvek výstavy, kterým je město. Město jakožto sociologický fenomén není homogenní, naopak je strukturou vnitřně nesourodou, dokonce disharmonickou.

Na jedné straně je významnou jednotkou sociální a kulturní, na straně druhé industriálním epicentrem daného kraje. Paralely k těmto tvářím města symbolicky nacházíme také na dnes otevřené výstavě. S trochou nadsázky bychom mohli jednu z linií expozice připodobnit k industriální estetice. Na mysli mám především Rezavé květy Čestmíra Sušky a Nohu Lukáše Raise, kterou si můžete prohlédnout na Sokolském ostrově.

Materiálem obou děl je syrový industriální produkt, zestetizovaný a zformovaný autorem. Zatímco Čestmír Suška pracuje s jedním velkým kusem rezavého válce, do které vyřezává křehké květy kontrastující s materiálem, Lukáš Rais skládá jednotlivé ocelové trubky do pevných svazků pohromadě tvořících konkrétní tvar. Dalším výrazným prvkem výstavy je socha Michala Trpáka a objekt Ladislava Plíhala reflektující sociální aspekt města.

Plíhalovo dílo Domeček a prasátko zhmotňuje do 3d podoby notoricky známý obrazec, který bychom mohli považovat za určitý raný projev streetartu. Streetart, který se dnes prosazuje jako neoficiálně etablovaný umělecký druh, se stal nedílnou součástí každého města. Střetáváme se s ním tak často a na tak všedních místech, že jsme naši recepci těchto uměleckých projevů redukovali na pouhé zaznamenání.

Možná, že právě vystoupení streetartu do prostoru je způsobem, jak zjitřit naše vnímá všedního dne. Z jiného úhlu zachycuje společenský pohyb města Michal Trpák, který svým dílem parafrázuje Rodinovo sochu Myslitel. Trpák svého Myslitele vystavuje dialogu s druhým, čímž ho situuje do paradoxní koexistence dvou individuí. Trpák svým dílem klade hned několik zásadních otázek: symbolicky naznačuje problematiku uchopení role jedince v anonymní společnosti města, v níž jedinec zůstává subjektivně centrálním bodem dění obrácen zcela dovnitř sebe a problematiky vlastního bytí, zatímco se objektivně ztrácí v davu a jeho existence je z tohoto pohledu nicotná. Situování sochy přímo před radnici, význačnou budovu každého města určenou k setkávání občanů, otevírá divákovi široké spektrum možných interpretací.

S místem umístění korespondují také sochy Jakuba Flejšara a Zuzany Beránkové stojící na slepém rameni Malše. Řeka, která má být v letních měsících především zábavným a relaxačním místem získala díky Plameňákovi Zuzany Beránkové a Klesajícím figurám Jakuba Flejšara nový kulturní rozměr. Obě sochy zjemňují a výstižně doplňují urbanistický charakter prostředí, do něhož jsou zasazeny. Výstava Umění ve městě 2010 rozhodně město oživuje, vytrhává návštěvníka z každodennosti a nabízí důvěrně známá místa k vnímání zcela odlišným způsobem, k vnímání oproštěnému od praktických a utilitárních potřeb běžného dne.

Na závěr bych autorům ráda popřála, ať jejich díla vyvolávají samé příznivé ohlasy, a pokud by se přece jen našli kritici, tak pak ať jsou pouze konstruktivní, nikoliv destruktivní, jako byli při smutné výstavě zde v Budějovicích v roce 2008. Protože jak řekl Jan Werich: „Umění je jako slunce, které se taky nikomu nevtírá. Když zatáhnete záclony a zavřete okenice, tak vám slunce do bytu neleze, jenomže je to vaše chyba, že chcete žít potmě.“ Proto roztáhněte závěsy, otevřete okenice a užijte si tuto letní výstavu.