Anuloid od Lukáše Raise


Lokalizace: před KD Slavie – Zátkovo nábřeží

Socha Anuloid stojí na jednoduché černé kovové konstrukci. Celkovou výškou se blíží dospělému člověku. Samotná sochařská forma se nachází přibližně v úrovni očí návštěvníka.

Podstavec má podobu vysokého otevřeného kubického rámu. Je tvořen čtyřmi štíhlými nohami, které jsou nahoře spojeny plochou deskou a dole obdélníkovým rámem. Konstrukce působí střídmě, technicky a matně. Výrazně kontrastuje s hlavní částí sochy.

Uprostřed horní desky je umístěn krátký kovový trn. Je zasazen svisle a k podstavci připevněn pomocí kruhové destičky se šrouby. Na tomto trnu spočívá hlavní forma sochy: velký stříbřitý prstenec s mimořádně hladkým a leštěným povrchem.

Prstenec má tvar toroidu, tedy tělesa podobného pneumatice nebo koblize. Je velký, masivní a zaoblený. Jeho vnější obrys tvoří dokonalý kruh. Uprostřed se nachází kruhový otvor, skrz který je možné vidět prostor na druhé straně sochy. Otvor je poměrně velký. Zabírá významnou část objektu, aniž by převládl nad mohutným okrajem. Průměr otvoru je přibližně srovnatelný s tloušťkou stříbřitého prstence po obou stranách.

Horní část prstence je mírně nakloněna dozadu. Povrch sochy je dokonale hladký a silně reflexní. Nejsou na něm patrné žádné stopy materiálu, spoje ani známky ručního modelování. Připomíná zrcadlo: je světlý, chladný a stříbřitý. Na některých místech téměř bílý od odraženého slunečního světla, jinde tmavší a zabarvený odrazy okolního prostředí.

Nejdůležitější vlastností této formy je způsob, jakým deformuje odražený obraz. Stříbrný prstenec funguje jako vypouklé zakřivené zrcadlo. Vše, co se nachází před ním, je na jeho povrchu natahováno, ohýbáno a obtáčeno kolem otvoru. Rovné linie se mění v oblouky. Svislé tvary se zakřivují, zužují nebo rozšiřují. Obraz vytváří zvlněné pásy, které sledují křivku prstence.

Také vnitřní hrana otvoru je zrcadlově lesklá. Vytváří hladký zaoblený tunel, jehož stěny stáčejí odrazy směrem dovnitř. Díky tomu otvor nepůsobí jako plochý výřez v kovové desce, ale získává hloubku. Přechod mezi vnějším povrchem a vnitřkem otvoru je měkký a plynulý.

Výsledná podoba objektu závisí především na místě, odkud se na něj divák dívá. Socha na sebe neustále přebírá linie, barvy a tvary svého okolí. Jak návštěvník obchází objekt, odrazy se proměňují, posouvají a skládají do nových obrazů. Povrch sochy tak působí dojmem, že je živý a neustále se mění.

AA