Úvodní řeč k výstavě: Karolína Peštová (teoretička umění) Skupina 4 Sculptores vznikla spontánně poté, co všichni čtyři sochaři úspěšně zakončili studium na VŠUP. Založením skupiny tak navázali na tradici českého výtvarného umění, v níž měly výtvarné umělecké skupiny vždy zásadní slovo.

Stejně jako spojila skupinu Ra touha překročit surrealismus směrem ke klasické kompozici a čistě výtvarným prvkům, či jako se členové skupiny Šmidrové shodovali na nutnosti osvobodit umění od všeho patosu, spojilo skupinu 4 Sculptores odhodlání bojovat na poli tradičního uměleckého druhu navzdory současné situaci, kterou ovládá konceptuální umění a digitalizace. Michal Trpák a Jakub Flejšar vystavili své sochy na Lannově třídě.

Centrum nového města je prostorem pro setkání, pro komunikaci. Oba autoři zde proto vystavili figurativní plastiky. Trpákovy postavy muže a ženy nazvané Setkání mezi pixely reagují na soudobý společenský trend technologické komunikace, za kterou si občas jen složitě představujeme jedince. Kompozice Trpákových postav zůstává z poloviny realisticky antropomorfní, z druhé poloviny se rozpadá do neurčité formy abstraktního digitálního světa.

Expresivní plastičností svých děl rozšiřuje Trpák možnost výrazu sochy, aniž opouští klasické sochařské médium. Méně tradiční materiál použil Jakub Flejšar při tvorbě Povodňových turistů. Flejšarovy sochy jsou poskládány z kusů neopracovaného dřeva. Autor k materiálu přistupuje s pokorou, přiznává jeho přírodní strukturu, čímž díla získávají syrový charakter připomínající strukturu děl informelu. Flejšarova práce s materiálem působí samozřejmě lehce – autor materiál dále neupravuje, nechrání ho před působením času stejně jako před ním nelze chránit lidské tělo. Směrem ke starému městu narazíte na dílo Martina Rajčana, nainstalované u Černé věže.

Ve svém minimalistickém objektu se Rajčan oprostil od formy a klasické plastičnosti, aby vyzdvihnul povrch a externalizoval význam. Dílo je dokresleno atmosférou Černé věže, koresponduje s její jednoduchou, ale vznešenou architekturou a zároveň si můžeme představit, že se stalo závorou mezi světem naším a světem astrálních bytostí, které se prý okolo této tajemné věže objevují.

Jinou českobudějovickou legendou se přímo inspirovala Světlana Jelenová, která vystavila na Piaristickém náměstí tři impozantní žáby. Podle pověsti byl kdysi na místě dnešního piaristického kostela zakopaný poklad, který hlídala obrovská žába. Žába se nepohnula ani když stavitelé začali kopat základy kláštera a kostela. Postupně jen šplhala po jeho věži, až zkameněla. Legenda praví, že až žába vyleze na samý vrchol věže, nastane konec světa. Žáby Světlany Jelenové mají naopak pozitivní poselství. Dotknete-li se žáby s drahokamy na hlavě, čeká vás bohatství, žába s jedovatými houbami vám dodá moudrost a egyptská žába sílu a plodnost.

Poslední dílo se samo stalo součástí města. Lavička Michala Trpáka umístěná na Zátkově nábřeží je interaktivní sochou vybízející diváka nejen k její percepci, ale k posezení a vnímání díla na vlastní kůži. Na závěr mi dovolte citovat českého teoretika plastiky Petra Rezka, který svými slovy vystihl ducha sochařství jako umění prostorového a hmatového: „Plastika ožívá a její moc se uplatňuje především tam, kde má k dispozici realitu.“ Myslím, že právě tuto velkou pravdu měli v povědomí čtyři sochaři, když rozestavěli svá díla v ulicích Českých Budějovic.

Město autorům nabídlo velkorysý prostor, v němž sochy mohou působit svou energií a dát divákovi možnost objevit a vnímat jejich plastičnost. Sochaři propojily části města svým uměním, podpořili jeho genius loci a vytvořili či dotvořili jeho příběh.