Z vlakového nádraží až do samotného centra Českých Budějovic vede rovná hlavní pěší zóna – Lannova třída. Je široká, rušná a obklopená obchody, kavárnami i městskými domy. Přímo na ní, v jejím středu, stojí socha Ocelového běžce. Stojí zde volně mezi chodci, jako přirozená součást městského prostoru.
Socha je umístěná na nízkém podstavci z tmavě šedého kovu. Povrch podstavce je hladký, matný s texturou, která odpovídá vrstvení jednotlivých ocelových plátů. Nemá pravidelný tvar. Má lehce zalomené a oblé hrany, které jakoby sledovaly směr a pohyb postavy nad ním podobně jako stín. Podstavec je bez nápisů a svou jednoduchostí nechává vyniknout samotnou sochu.
Socha je vysoká přibližně tři a půl metru, tedy skoro jako jednopatrový dům a váží zhruba dvě a půl tuny. Je celá vyrobená z nerezové oceli. Povrch, stejně jako podstavec, kopíruje texturu jednotlivých ocelových plátů, které jsou na sebe vrstveny a tvoří tak celkovou masu hmoty celé sochy. Na pohled působí hladce, matně a chladně s kovovým odleskem. Na denním světle se může třpytit nebo i oslňovat.
Tělo má lidské proporce, ale nepůsobí realisticky. Vypadá, jako by bylo oblečené do hladkého, jednolitého skafandru – připomíná postavu kosmonauta. Skafandr nemá klouby ani členění, je kompaktní. Prsty na rukou nejsou vykreslené, ruce tvoří souvislý tvar. Povrch těla je složen z úzkých svislých kovových plátků, které těsně navazují. Vytvářejí jemně rýhovaný povrch, který připomíná vrstevnice na mapě nebo digitálně vymodelovanou postavu.
Běžec je zachycen v pohybu. Jedna noha se dotýká země, druhá je zvednutá dozadu. Tělo je předkloněné, ruce jsou v přirozeném běžeckém pohybu – jedna vpřed, druhá dozadu. Celkově působí, jako by se právě odrazil a jeho pohyb byl na okamžik zastaven.
Hlava Běžce je kulatá, hladká a bez vlasů. Působí jako součást skafandru. Obličej je zasazen hluboko, jakoby za hledím helmy. Není plasticky vystouplý, ale tvořený mezi lamelami. Z některých úhlů je dobře patrný, z jiných mizí. Působí to jako optický klam. Obličej se objevuje a zase ztrácí podle pohybu kolem sochy.
Běžec je téma, kterým se autor zabývá dlouho. Nejde ale o soustředěný zájem ani to není hlavní téma jeho tvorby. Přesto se vždy po nějaké době k běžící postavě vrací. Běžce nebo běžkyni nikdy nevnímal jako závodníka ale spíše jako lovce, který pomalým, ale vytrvalým během sleduje svou kořist, posla nesoucího zprávu nebo poutníka který se rychle pohybuje krajinou za nám neznámým cílem. Socha původně napodobovala štíhlou mužskou běžící postavu. Postava byla vymodelována v malém měřítku z hlíny a naskenovaná 3D skenerem a dále tvořena pomocí nástrojů digitálního sochařství. Socha přibývala na objemu až se z lehkého běžce proměnila v běžící postavu sevřenou ve skafandru. Rychlá proměna objemu je v tradičním sochařství nevratný a časově náročný postup. Naopak 3D modelování umožňuje tento krok zkoušet v mnoha variantách nekonečně dlouho. Během hledání většího objemu autor došel až k podobě skafandru a v době zasažené covidem kdy všichni byli odděleni od sebe navzájem i od okolí podobu běžce ve skafandru přijal. Nástroje digitálního sochařství tak posunuly nejen ideu běžce, ale také otiskly svojí stopu na povrchu sochy. Proces spojený se změnou objemu zanechal na postavě chyby v podobě hrbolů. Hrboly jsou v místech, kde se výpočet zvětšeného povrchu sochy zacyklil. Autor úmyslně tyto nerovnosti na povrchu sochy ponechal, i když by bylo velmi jednoduché se jich zbavit. Nakonec dostal běžec tvář a jeho povrch byl rozřezán do vrstevnic. Jednotlivé vrstvy byly vypáleny laserem do 1 cm silných ocelový nerezových plechů a zevnitř svařeny (socha je dutá) do konečné podoby běžce. Zvolený materiál i technologie zpracování je současná a zároveň naplňuje jeden z požadavků, který na sochu autor klade a který historicky od pradávna sochaři na díla kladli. Tímto požadavkem je schopnost odolávat času v řádech staletí a tisíciletí. Povrch sochy skvěle odráží okolní světlo v jeho proměnlivosti. Běžec je vizuálně zbaven tíhy a v některých exteriérech působí svojí opuštěností jako běžec z Marsu.